Naše výprava do anglického Birminghamu na Crufts 2009 by se vlastně dala nazvat „Pupo-Haichi“, neboť jsme sem jeli s potomky právě z této chovatelské stanice, a to Kim Jany Kvíčalové, Rocky Lenky Markovičové a moje Nely.

Myslím, že naše výprava "Pupo-Haichi" na zdejší výstavě rozhodně ostudu neudělala, a to nejen zásluhou Rockyho a jeho famózního Res. v nabité konkurenci. Naši číňánci byli od rána v obležení, vítali "zvědavce" přátelským chováním, vrtícími ocásky, oblizováním, tulením,  na rozdíl od převážné většiny anglických číňánků, kteří byli vystrašení a bojácní. I v kruhu budili ti naši pozornost, a to nejen svým předvedením, které všichni tři, tedy z našeho pohledu (při porovnání s jinými), měli úžasné. Kim vzbudil pozdvižení mezi přihlížejícími i samostatným předvedením na stole bez vodítka a vysloužil si pochvalu za předvedení od jednoho z gentlemanů pracujících v kruhu. Nelynce fandila přihlížející Angličanka, také chovatelka číňánků, která zde prodávala oblečky a upomínkové předměty, po Nely celou dobu pomrkávala, a jak jsem s ní nastoupila do kruhu, hlásila děvčatům, že má veliké šance být první…. no, bohužel, nevyšlo to. Ale Nely, jako by věděla, že se musí ukázat v nejlepším světle, předvedla se opravdu excelentně jak v běhu, na stole, tak i v postoji a musím říci, že i postoj na volno zvládla úžasně, nezklamala mne, holčička moje zlatá.  

Z výstavy jsme se vrátili ještě do hotelu, kde jsme si pochutnali na indické večeři a na zpáteční cestu jsme vyráželi kolem půl třetí ráno. Zpáteční trajekt jsem již zvládla lépe, asi musím více trénovat, a domů jsme dorazili (tedy já) kolem desáté večer úplně vyčerpaní a zbytek posádky po malém občerstvení  ještě pokračoval do Sušice.  

A co na závěr, výstava byla po všech stránkách velice náročná, ale pro nás všechny znamená cennou zkušenost .